František Kaván
* 10. září 1866, Víchovská Lhota, † 16. prosinec 1941, Libuň
1890–1898 Akademie výtvarných umění, Praha (Julius Mařák)
malíř, kreslíř, literát
V období Kavánova studia na Akademii se v českém umění výrazně projevuje realismus. V krajinářství je vůdčí osobností Antonín Chittussi, z jehož díla Kaván dychtivě přijímá nové podněty. Během studií prochází strmým uměleckým vzestupem a ovlivňuje i své četné spolužáky, mezi které patřili např. Antonín Slavíček nebo Otakar Lebeda. O jeho uměleckých kvalitách svědčí i fakt, že v roce 1900 získal diplom a plaketu na Světové výstavě v Paříži za obraz Podmrak, který vytvořil v době studií – roku 1894 – ve své rodné vsi.
Někdy v této době se zejména ve drobných studiích zřetelně mihne imprese, častěji se začíná objevovat hlubší duchovní, ne vždy snadno rozpoznatelný podtext s náznakem symbolu. Odklon od linie realismu se stává důvodem, proč Kaván v roce 1896 studia na Akademii opouští.
Vedle nadále pokračující tvorby realistické přibývá zejména po roce 1895 výrazných symbolistních obrazů vizionářského ladění. Ty vypovídají mnohé o Kavánově neklidně hledající „znavené duši“ i o jeho vztahu k českým dekadentům sdruženým zejména kolem Moderní revue, mezi nimiž našel i řadu přátel (např. Jiřího Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka, Arnošta Procházku). Jeho tvorba spoluutvářela profil tehdejší naší nejprogresivnější výtvarné scény. Ačkoliv se sám Kaván o své symbolistní tvorbě vyjadřoval velmi rezervovaně, jeho díla malířská i básnická byla v té době poměrně často časopisecky reprodukována a zde také vysoce oceňována (Moderní revue, Rozhledy, Nový život). Umělcova symbolistní tvorba končí s koncem 19. století.
Na samém počátku nového století odchází Kaván do ústraní a dostává se mu toho, po čem asi bytostně toužil – úzkého kontaktu s krajinou a možnosti jejího dalšího nerušeného poznávání. Střídavě pobývá v rodném kraji (Nová Ves nad Popelkou, Dolní Kalná), Českém ráji (Železnice, Libuň) a zejména na Českomoravské vrchovině (Vítanov, Svobodné Hamry), jež mu připomínala rodné Podkrkonoší. Další velké a poslední vzepětí přináší konec 20. let 20. století, kdy Kaván maluje svá poslední opravdu závažná díla (Cesta k zapadlému malíři, 1929; Přesýpání nálad, 1929).
V roce 1930 se žení s Pavlou Šírovou, vdovou po jeho příteli akademickém malíři Janu Šírovi. Ta využívá svých konexí i dobrých organizačních schopností a pořádá polozapomenutému Kavánovi po letech opět výstavu v Rubešově galerii (1931). Nevšední úspěch pak malíři otevírá cestu do dalších výstavních síní a strmě roste jeho popularita. S manželkou kupuje vilu v Dolní Kalné, kde také má svůj první skutečný ateliér. Po mnichovském záboru pak zdrcený Kaván utíká do Libuně, kde se v roce 1941 jeho dílo uzavírá. Pochován je v rodinné hrobce v Libuni. Na náhrobku je umístěna busta od sochaře Karla Pešata. Početný soubor jeho děl spravuje a vystavuje Krkonošské muzeum v Jilemnici.
František Kaván byl členem Umělecké besedy a od roku 1900 SVU Mánes. V letech 1929–1941 navíc členem Sdružení výtvarných umělců severočeských.
(Převzato v upravené podobě z katalogu Kavánovy výstavy v Oblastní galerii Liberec)
