Jan Kristofori
*17. července 1931 Mukačevo, 23. března 2004 Praha
Malíř, ilustrátor, průmyslový výtvarník
1944 Uměleckoprůmyslová škola Miskolc (Maďarsko)
Jan Kristofori se narodil v Mukačevě, nejvýchodnější části prvorepublikového Československa. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 rodina plánovala přestěhovat se do Čech, nakonec se ale usadila v maďarském Miskolci. Mezi léty 1941 až 1944 absolvoval Jan gymnázium a následně se stal studentem zdejší uměleckoprůmyslové školy. V roce 1945 se Kristoforiovi připojili k repatriantům z Rumunska a Řecka a společně s nimi odcestovali do Čech. Usídleni byli v Přísečnici nedaleko Kadaně. Po ukončení základní školy začal Jan v roce 1948 studovat na střední škole v Klášterci nad Ohří, spjaté se zdejší slavnou porcelánkou. Školu ale nemohl dokončit: byl vyloučen za to, že si z továrny na internát přinesl kus růžového porcelánu.
Při hledání dalšího zaměstnání narazil Jan Kristofori na nabídku podníku Kolora (tehdy Pojizerských bavlnářských závodů). Odstěhoval se tedy do Semil a začal zde pracovat v propagačním oddělení textilky. Zároveň se zapojil do činnosti ilegální protikomunistické organizace ILPKORG1. Za to byl roku 1952 zatčen a odsouzen k desetiletému vězení (nakonec sníženo na sedm let). Kreslení se Jan snažil věnovat i během věznění a práce v komunistických lágrech (mimo jiné i v Jáchymově).
Po propuštění se se svou manželkou Jarmilou přestěhoval do Prahy. V 60. letech se intenzivně zapojil do výtvarného dění: vystavoval svoje obrazy, podílel se na československé expozici pro Expo 67 v Montrealu a spolupracoval s dnes už legendární libereckou architektonickou skupinou SIAL.
Krátce po srpnové invazi se rozhodl pro exil a na podzim roku 1968 odjel se svou rodinou přes Berlín do Norska. Stal se ilustrátorem v norském nakladatelství Bokklub a začal pracovat na rozsáhlém cyklu „Lidská práva“ (1970 až 1975). Ten putoval po galeriích v celé svobodné Evropě a v Itálii obdržel prestižní Cenu Marka Aurelia. V roce 1973 Jan Kristofori pomáhal zřídit první českou exilovou galerii ve Švýcarsku. Stal se společně s Jiřím Kolářem, Otakarem Slavíkem a Janem Koblasou nejznámějším českým výtvarníkem žijícím v emigraci.
Po sametové revoluci se v prosinci 1989 vrátil do Prahy. Na Žižkově otevřel roku 1997 ateliér Vox humana, důležité centrum svobodné kultury. Základem jeho tvorby byla především abstraktní strukturální malba (informel). Věnoval se také grafice a ilustroval více než 150 knih, například díla Franze Kafky, Alexandra Solženicyna, Karla Čapka nebo Jaroslava Seiferta. Vystavoval v celé západní Evropě a v USA, jeho díla můžeme najít v galeriích po celém světě. Jan Kristofori zemřel 23. března 2004 v Praze.
Obraz zakoupený z majetku rodiny byl v letech 2022–23 vystaven v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech paralelně s expozicí Internace v Semilech 1950–1953. Je tedy ve vícero ohledech symbolickým „návratem na místo činu“. Díky Kristoforiho vzpomínkám na jeho semilské působení můžeme přemýšlet o tom, jak se autorovy životní osudy promítaly do jeho tvorby.
„Semilské“ úryvky z jeho vzpomínkové knihy „Ještě jsem neskončil“:
V Semilech se mi vedlo docela dobře. Bydlel jsem vedle továrny a do práce měl pár kroků. Děvčat bylo na Semilsku jako máku, a tak jsem se vůbec nenudil.
Jednou jsme se na nějakém mejdanu seznámili s ošetřovatelkou. Byla už silně opilá a neudržela se na nohou. V horizontální poloze pořád vykřikovala, že kdybychom věděli to, co ví ona, přeháněli bychom to s alkoholem také. Vrtalo nám hlavou, co asi ví tak důležitého.
Zanedlouho po mejdanu jsme šli s kamarádem Otou do kina a potkali tam naši známou ošetřovatelku. Hned jsme se jí zeptali, jak se zotavila z opičky a vyzvídali jsme, co že je to její tajemství. Prozradila nám, že v semilském sanatoriu dělají pokusy na farářích, a zapřísahala nás, abychom mlčeli, jinak že ji zavřou, a nejen ji, ale i celou její rodinu.Ujistili jsme ji, že budeme mlčet jako hrob, ale slib jsme nedodrželi. Tohle jsme si přece nemohli nechat pro sebe.
Rozhodli jsme se, že natiskneme letáky a rozneseme je po Semilech. Kamenem úrazu bylo, jak je natisknout. Ve fabrice jsme měli sice rotaprint na blány, ale blány se fasovaly proti podpisu a navíc se po vytištění musely vrátit. Zrovna tak papír. Ale nakonec jsme s parťákem, kterého jsem zasvětil do našeho úmyslu, vyřešili neřešitelné. Na polovinu papíru jsme napsali přihlouplé texty odborářů a pod ně náš text. Když jsme tiskli odborářská moudra, přelepili jsme naše povídání a opačně. Pak jsme spodní část papíru odtrhli a šli nahlásit, že stroj zlobí a potřebuje opravu. To se dalo udělat jen jednou. Pomohla nám náhoda. Přijel opravář a na zkoušku měl s sebou několik nečíslovaných blan, a tak jsme jednoduše tři ukradli. Papír už takový problém nebyl.
A tak jsme v noci polepili vše, co bylo ve tmě, dokonce i vrata národního výboru. Samozřejmě to vyvolalo velký rozruch. Svazáci a policajti lítali po Semilech a seškrabovali letáky, které si už stejně všichni přečetli...
Přišel usmívající se hromotluk, který mne vybídl, abych si sedl, a zeptal se, jestli kouřím. Odpověděl jsem, že děkuji, že nekouřím. A pak to bylo pořád dokola. Kdo nám dával příkazy, kdo je vedoucím, kde jsme tiskli a tak dále. Já jsem pořád mlel svou, že nevím, o čem mluví. Zřejmě mu došla trpělivost, tak otázky prokládal fackami. Čím víc mě mlátil, tím více jsem se zatvrzoval. Zhruba po šesti hodinách mě uvázal jako psa a šel na pivo.
Po deseti měsících mně ten malý zrzavý řekl, že už se všichni přiznali. Ochotně mi dali přečíst jejich výpovědi a já pochopil, že nemá cenu dále zapírat, a přiznal jsem se také. Těm klukům jsem to vůbec nezazlíval. I já už měl tendenci přiznat se ke všemu, co chtěli, a mít už konečně pokoj.
PhDr. Tomáš Chvátal, PhD.
