ILONA CHVÁLOVÁ
* 8. prosince 1953, Liberec
1973–1978 Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova, čeština (František Dvořák, Ivo Hlobil,
Bohumil Teplý, Alena Nádvorníková)
Kreslířka, malířka, pedagožka
Osobní i profesní život autorky je spojen s Libercem, kde žije. Vyučovala výtvarnou výchovu na střední pedagogické škole, později gymnáziu, v Liberci (1978–1993), potom přešla na Technickou univerzitu, kde působila nejprve jako odborná asistentka výuky výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě (1994–2006) a následně na katedře designu textilní fakulty vyučovala kresbě (2006–2017). Přednáší i na Univerzitě třetího věku a vede různé výtvarné dílny a malířské kurzy. Profesionálně se věnovala i hudbě a zpěvu.
Ilona Chválová je založením lyrik, který se nechává při tvorbě vést svým vnitřním zrakem. Snad proto tak ráda využívá pastelu, který dokáže sledovat každý záchvěv ruky, ale zároveň zůstává tak trochu neurčitý, neohraničený. Od reality zátiší a krajin, v jejichž klasickém pojetí se zpočátku ještě zračilo povolání učitelky výtvarné výchovy, přecházela ke stále větší snovosti a uvolněnosti, až se vizuální motiv vytratil a jeho místo zaujala inspirace vnitřní – duchovní prožitek. Takto připravenou ji zastihl osudový okamžik, setkání s Rakušanem Horstem Bernhardem, který se později stal jejím manželem. Spolu s ním navštívila přírodní kmen Asmat na Nové Guineji a později pobývala v Nepálu. To byla pro oba největší škola, jak se oprostit od nánosů civilizačního balastu a všeho nepodstatného a najít sama sebe i svůj výraz. Latentně to cítíme i ze vzpomínek Ilony Chválové na Nepál: Mám ateliér pod širým nebem na nejvyšší terase kláštera. Bydlí tu se mnou holubi, za zdí už je jenom nekonečná džungle a na druhé straně v mlžné dálce kathmandská kotlina se svým mumrajem. Občas zaslechnu nějaké zvuky z kláštera. Ale mluvím jen s větrem, který mi záludně trhá papír a hatí práci. Jsem tu na konci světa, pod Himálajem, s pocitem mravenčí velikosti, docela sama a přece lidsky propojena s životním rytmem kláštera. Až uslyším zvuk gongu, sklidím barvy a půjdu na čaj a rýži s čočkou. (2003)
Hlavním výtvarným prostředkem Ilony Chválové je kresba. Časem si vytvořila vlastní techniku kombinující uhel, pastel a kvaš se sypkými pigmenty i přírodními materiály jako zemitý jíl, saze, popel apod. Podkladem bývá obvykle rovněž přírodní ruční nepálský papír. Kreslit je pro ni skoro tak přirozené jako dýchat. Bez práce dlouho nevydrží. Její ateliér je zavalen stohy rozměrných kreseb, jen uprostřed zbývá místo pro vytvoření další.
Text z katalogu výstavy Čekání v Galerii ZET ve Velké Bystřici
Dětská náruživost zanechávat na papíře vlastní jedinečnou kresebnou stopu našla v mém případě podporu a vnímavé oči. Maminka, akademická malířka Eva Kubínová, citlivě podporovala můj zájem o výtvarné umění. Jsem múzická bytost a rozvíjela jsem souběžně své hudební, pohybové i literární nadání. Fascinovala mě příroda, její zákonitosti, dokonalost a krása tvarů a barev, neustálá proměna a pomíjivost. Zajímaly mne lidské výtvory, architektura a historie umění. Jsem nadána nekonečnou zvídavostí ve všech oborech lidského hledání. Stejně jako mne zajímalo vše kolem mne, zajímal mne i můj vnitřní svět, poznávání sebe sama. Kdo jsem a jaký je smysl mé existence. Dívám-li se zpět na svoje lidské a umělecké směřování, vidím kontinuitu, snad až i určitou sveřepost v tom, jak jsem si bránila vždy svůj prostor pro tvorbu ve všech turbulentních proměnách světa kolem mne. Zvědavost mě vedla k výpravám do stále vzdálenějších oblastí na zeměkouli, kde jsem v konfrontaci se zcela jinými kulturami mohla spatřit zřetelněji sebe sama. Stejně nezbytné byly pak mé návraty do samoty a ticha v ateliéru k soustředěné práci. Ve výtvarné tvorbě se neustále setkávají dva světy. Na jedné straně vizuální zážitky, barvy, tvary, linie, atmosféra, prostor, a na druhé straně prožitky vlastních emocí. Tvorbu vnímám jako velmi osobní výpověď o sobě a skrze sebe o okolním světě. Nemám nikdy předem představu, co by mi mělo pod rukama vzniknout. Jen vnímám svou energii a pracuji, jako by se to malování dělo beze mne, jako bych byla jen nástroj. Často žasnu, co mi před očima vzniká. Někdy je záznam rychlý, lehounký, plný náznaků. Jindy se obrazovou plochou zabývám i několik let, vrstvím přes sebe stále nové barvy, znovu je vymývám, drhnu, až prodřu nebo zničím papír. Vybírám si pro práci krásný ruční papír, který je velmi kvalitní a houževnatý. Kombinuji kresebné prostředky, sypké pigmenty, transparentní mokré techniky, temperu, přírodní pigmenty. Experimentuji a stále objevuji v technických postupech něco nového. Nevyhýbám se ani médiu olejomalby, akrylu na plátně či pevné desce. Tyto techniky vnímám ale jako příliš závazné, malba se nedá tak snadno měnit, ničit a znovu vytvářet. V poslední době se v mých obrazech intenzivně zjevuje lidská figura. Snad je to v odstupu let nastávajícího stáří určité smíření a přijetí člověka, potvrzení fyzické přítomnosti lidské bytosti teď a tady. Dříve jsem byla nejvíc šťastná jen ve svobodě kladení barev a čar a reálný zážitek zůstával kdesi pod spatřitelným povrchem. Teď se vlastní fyzická námaha při malování propojuje s životem figur, které se rodí v obrazové ploše. Pravdivá tělesnost se nedá nijak překrýt a dere se na povrch. Mám sílu umělecky vyjadřovat i prožitky velmi bolestné, emoce zoufalství, rozpolcenosti nebo hlubokého smutku. Na druhé straně se zjevují i krásné lidské bytosti, prosvětlené klidem a hřejivou láskou. Ke slovu se hlásí ničím neomezovaná škála lidské emocionality. Všechny moje figurální kresby by mohly nést jeden jediný název: „jsem“. Je pro mne překvapivé, jak zvláštně působí běh času. Něco zůstává, jiné pomíjí a znovu se objevuje v novém úhlu pohledu, něco čas pohltí. V něčem jsem stále dítětem a zároveň se ve mně vrství letité zkušenosti. Dětská zvědavost dává impuls k hledání a k novým začátkům, k dalšímu experimentování. Zkušenost radí neplýtvat silami a radovat se z darů, které mi tvořivá práce přináší. Ilona Chválová, 24. 7. 2019.
