Jan Kotík
* 4. 1. 1916 Turnov, † 23. 3. 2002 Berlín
Malíř, grafik, teoretik umění, pedagog, překladatel
1936–1941 Uměleckoprůmyslová škola Praha (Jaroslav Benda)
Syn Pravoslava Kotíka, který v letech 1913–1916 učil na vyšší reálce v Turnově. Zakládající člen Skupiny 42, člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar a Umělecké besedy. Po emigraci v roce 1969 žil v Německu, kde byl pedagogem na vysokých uměleckých školách. Nakonec v letech 1991–1992 vyučoval i na pražské Akademii.
Vyrůstal v kultivovaném uměleckém prostředí, v němž měl možnost seznámit se s aktuální uměleckou tvorbou. Zapůsobilo na něj setkání s Vincencem Benešem, který mu podal výklad o díle Bohumila Kubišty, na jehož výstavě v Mladé Boleslavi, kde tehdy rodina žila, se podílel i Kotíkův otec. Byla to jeho první lekce umění. Po vystudování typografie na nižší střední škole v Mladé Boleslavi a přestěhování rodiny do Prahy (1932) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu, kde se věnoval především grafice. Doma intenzivně maloval. Přivydělával si vyučováním, kreslením do novin a návrhy plakátů. Jeho zájmy však byly velmi široké a přesahovaly sféru umění. Od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Když byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, tak se veškerých vedoucích funkcí vzdal. Zůstal pouze jako redaktor časopisu Tvar. Od tohoto roku se začal věnovat téměř výhradně kresbě a především práci s tvarovaným sklem ve Škrdlovické huti na Vysočině. Podílel se na přípravě expozice skla pro Československý pavilon EXPO ’58 v Bruselu. Jeho monumentální dílo Slunce-vzduch-voda vycházející z jeho tehdejší volné tvorby získalo jedno z čestných uznání. Počátkem šedesátých let se stal Kotíkův ateliér na Vinohradech jedním z uměleckých center Prahy. Po vpádu ruských vojsk 1968 využil stáže DAAD (Deutscher Akademischer Austausch Dienst) a zůstal v Západním Berlíně.
Počátky jeho tvorby jsou ovlivněny kubismem a především surrealismem. Ke změně došlo pod vlivem uměleckého dění okolo divadla E. F. Buriana, kde také poprvé vystavoval. Roku 1942 se stal členem Skupiny 42. Přitahovalo ho živé intelektuální prostředí živené teoretikem Jindřichem Chalupeckým: „Umění musí být vždy uměním této doby, světa, v němž žijeme.“
Ač jeho obrazy zachycovaly nejvšednější okamžiky života ve městě, lze již v této době sledovat neustálý příklon k abstrakci. Nedokázal svůj projev vtěsnat do skupinového programu, takže se dokonce hovořilo o jeho vyloučení. Směřoval k expresivnosti, která později jeho dílo zcela ovládla. Díky přímému kontaktu s aktuálním uměním, s nímž se setkával na zahraničních cestách, a přátelství s italskými a francouzskými autory, získal evropský rozhled. Jeho tvorba se zásadně proměnila, rukopis uvolnil a prostor dostalo spontánní expresivní gesto. Přestal používat paletu, barvy nanášel přímo z tuby a modeloval je špachtlí. Obraz tak přestal být pouhou kompozicí prvků, ale stal se strukturou vztahů. Energická až útočná gesta však nikdy zcela nepřestal korigovat racionální úvahou. Později dospěl k čistě abstraktním malbám a kresbám. Experimentoval s netradičním formátem, přehýbal plátna a vytvářel specifické objekty. Jeho tvorba se přiblížila tehdy aktuálnímu konceptualismu.
Upravený text Petry Příkazské z cyklu Mozaika (GMU v Hradci Králové, 2012) doplněný o informace převzaté ze serveru ABART (https://cs.isabart.org)
V osmdesátých letech vznikají malby, objekty, jejichž předchůdce můžeme nalézt v prostorových malbách konce šedesátých let. Jsou figurální a nefigurální zároveň, mají dynamický, živý, dramatický pohyb. Díla z osmdesátých let znamenají konečný rozchod s obrazem, malíř se soustřeďuje na vytváření kreseb, maleb, objektů, „objektů-obrazů“, jednoduchých a geometricky přísných. Jednotlivé části objektů lze přeskupovat, měnit jejich geometrickou formu často až do podoby postav nebo hlav. Mnohé z objektů jsou v prostoru umístěny překvapivě (opřeny o opěradlo židle, zatlačeny do rohu, visící ze stropu) a jsou pomalovány v tradici lyrického nebo expresivního informelu. Autorova celoživotní filozofie díla jako „otevřeného systému“, vyjadřující jeho zájem o celou řadu vědních oborů (filozofii, literaturu, matematiku, politiku, ekonomii, kybernetiku, sociologii ad.) a samozřejmě především o uměleckou tvorbu, podtrhuje intelektuální a emocionální dvojpólové chápání universa, vzácný příklad souladu mezi racionalitou a smyslovou citlivostí. Nepřekvapuje, že Kotíkovy obrazy vytvořené osobitou formou expresivní abstrakce se zasloužily o mezinárodní věhlas jejich autora.
JO-GR (Jiří Olič, Gina Renotiere, Muzeum umění Olomouc, 2008), část textu
