Pravoslav Kotík
* 1. května 1889 Slabce u Rakovníka, † 14. ledna 1970 Praha
Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor, pedagog
1908–1912 Uměleckoprůmyslová škola v Praze (E. Dítě, K. V. Mašek, J. Schikaneder)
Po studiích přijal v roce 1913 z hmotné nouze místo suplenta a asistenta kreslení, modelování a deskriptivy na c. k. vyšší reálce v Turnově. Zde navazuje přátelství s Karlem Vikem a dalšími kulturními pracovníky a stává se členem turnovského Díla. Následujícího roku se žení s Boženou Šrajerovou, dcerou majitele módního krejčovství. Po krátké vojenské službě, z níž je ze zdravotních důvodů propuštěn, se vrací do Turnova, kde se manželům v roce 1915 narodí syn Jan, budoucí malíř. V letech 1916–17 učí na c. k. vyšší reálce v Nové Pace, kam se s rodinou nakrátko přestěhuje. V roce 1918 se vracejí do Turnova do rodného domu jeho ženy na náměstí. Roku 1921 má Kotík první samostatnou výstavu v Železném Brodě (spolu s K. Vikem a J. Brychtou). Střídavě učí v Praze a Mladé Boleslavi, kam se v roce 1922 přestěhuje. Udržuje však zároveň silné styky s pražským uměleckým prostředím a roku 1932 se do hlavního města definitivně stěhuje. Se severními Čechami však kontakt úplně neztrácí. Krajina Jizerských hor zůstává latentně přítomna v několika dílech, v létě 1932 v rámci „návratu k přírodě“ navštěvuje Krkonoše.
V roce 1918 vystavuje s SVU Mánes, později vstupuje do Umělecké besedy (1920). Postupně se stále více zaměřuje na sociální motivy. Následně se stává členem Sociální skupiny (M. Holý, K. Holan, K. Kotrba). Po jejím rozpadu vstupuje opět do Mánesa (1928). Jako vyhraněná a komplikovaná osobnost se několikrát dostane do osobních střetů a je ze spolku vyloučen (1930), po čase však opět přijat (1947). Různé pohledy na tvorbu přerůstající až v osobní, dnes nám už těžko pochopitelnou nesnášenlivost, provázejí velkou část Kotíkova uměleckého života.
Pravoslava Kotíka známe hlavně jako figuralistu s velkým sociálním cítěním vybírajícího si motivy především ze všedního života chudších vrstev. Od počátku byl ovlivněn kubismem, jehož formotvorné principy zasáhly podstatnou část jeho díla. Obdivoval Kubištu i Braqua, s jehož tvorbou se seznámil při častých návštěvách Francie. Dokonce i v krátké periodě neoklasicismu na počátku dvacátých let tušíme kubistická východiska. Přetvořil je však v osobité malířské podání důmyslně spojující plošnost s prostorovostí. Tato formální hlediska ale vždy užíval ve prospěch v jádru civilistního projevu na hony vzdálenému jakékoliv artificiálnosti. A to vzdor tomu, že měl dobrý přehled o výtvarném dění ve světě, které v jeho tvorbě částečně rezonovalo, aniž by ho svedlo z jeho cesty. Také paleta byla čím dál zářivější.
Nedlouho po druhé světové válce začíná nová umělecká etapa. Patří už podstatě tzv. socialistického realismu tvrdě prosazovanému po uchopení moci komunisty, že ve své schematičnosti zašlapával i tvorbu vyrůstající z levicového postoje a inspirovanou běžným životem „lidu“. Kotíkovi nepomohla sociálně zaměřená tvorba ani legitimace KSČ, a tak od roku 1949 nemohl celých devět let vystavovat. V této situaci se vracel do oblíbených míst, mj. na Benecko, Turnovsko, Novopacko a Železnobrodsko a maloval obrazy inspirované venkovským životem. Postupně se ale obrátil úplně proti oficiálnímu proudu a od poloviny padesátých let začal malovat abstraktně. Je příznačné, že od počátku šedesátých let ho bez výhrad přijala i nastupující mladá generace, se kterou společně vystavoval. Dočkal se nakonec i oficiálního uznání – titulu zasloužilý umělec a vydání monografie (1965). Intenzivně pracoval až do svých posledních dní.
