Jakob Ginzel
* 14. července 1792 Liberec, † 31. března 1862 Liberec
malíř, kreslíř, grafik, betlémář
1815–1818 Akademie výtvarných umění v Praze (J. Bergler)
Jacob Ginzel byl sedmý z devíti dětí truhláře Franze Ginzela. Stejně jako jeho mladší bratr Franz se vyučil v otcově dílně truhlářství a uměleckému řezbářství. Jeho životní peripetie jsou příkladem houževnaté snahy vymanit se z prostředí provinčního Liberce a stát se skutečným umělcem. Když ho otec poslal do Prahy, aby se tam zdokonalil v řemesle, zběhl od truhlařiny a souhrou šťastných náhod se dostal na Akademii k Josefu Berglerovi, který rozpoznal jeho talent a pomohl mu, mj. i tím, že mu u majitele libereckého panství Clam-Gallase vymohl podporu při studiu. Po třech letech na Akademii Ginzel předčasně odchází a jako svou první větší zakázku maluje dva oltářní obrazy pro kostel v Dlouhém Mostě (řezbářsky se zde uplatnil i jeho bratr). Při této práci si pravděpodobně uvědomil, že se potřebuje dále zdokonalit, a tak za utržené peníze podnikl studijní cestu do Drážďan (1819). Do Liberce se vrátil už jako vyzrálý malíř, který si ve svém rodišti brzy vydobyl významné postavení. Jeho hlavní činností se staly portréty významných osob, z nichž nejlepší snesou srovnání s dílem proslulého Antonína Machka v Praze. Oženil se (1820) a měl dva syny. V roce 1822 obeslal výstavu pořádanou Akademií a jeho podobizny si na ní vydobyly uznání. Od romantického způsobu vyjádření přešel později ke zdůrazňování věcnosti v duchu biedermeyeru. Příležitostně se věnoval i náboženským tématům. Počátkem třicátých let zasáhla libereckou, tehdy ještě spíše manufakturní výrobu, obchodní krize. Příležitostí portrétovat ubylo a Ginzel musel přijímat i vyloženě řemeslnické zakázky. Tehdy začal malovat betlémové figurky. Nejprve pro radost dětem, pak i na zakázku. Roku 1838 vystavil své jesličky v libereckém Obecním domě. Kýžený finanční úspěch však výstava nepřinesla. Podobné to dopadlo i v Praze, kam se Ginzel za pár měsíců přestěhoval. Nikdo ho zde neznal a nevítal ani jako portrétistu ani jako tvůrce betlémů. Svízelnou existenční situaci se snažil řešit založením kreslířské školy (1840), ale na tomto poli také nezaznamenal úspěch. Když v únoru 1841 zemřel jeho syn Hubert, nadaný mladík, který docházel kreslit na Akademii, odpadl i poslední a pravděpodobně ten nejsilnější důvod pro setrvání v Praze. Téměř heroické úsilí etablovat se v centru tehdejšího výtvarného umění a vymanit se tak z malosti Liberce vyšlo naprázdno. Přišly i další rány osudu. Zanedlouho zemřel také jeho druhý syn (1842) a nakonec i manželka Johanka ve stáří pouhých 44 let (1844). Jakob Ginzel uvízl v nenáročné liberecké měšťanské společnosti, jež mu nemohla přinášet nové podněty. Jeho tvorba začala postrádat zaujetí, vychladla a až na pár výjimek se stala jen prostředkem obživy. Ginzel se znovu oženil (1846) a měl syna a dceru. Ke konci života se přece jen dočkal ocenění, když v roce 1853 vystavil ve Vídni svůj betlém. K úspěchu přispěl oslavným článkem i jeho krajan Josef Führich, rodák z Chrastavy. Na konci roku 1861 Ginzel onemocněl a za několik měsíců zemřel. Velký konvolut jeho děl vlastní liberecká Oblastní galerie a Severočeské muzeum. Zastoupen je i v pražské Národní galerii.
