Alena Bílková
* 13. září 1946 Ústí nad Labem
Grafička, sklářská výtvarnice, malířka, pedagožka
1960–1964 Střední průmyslová škola sklářská Železný Brod
1964–1970 Vysoká škola uměleckoprůmyslová Praha (Stanislav Libenský)
Žije a tvoří v Petrovicích (okres Ústí n. L.), manželka sochaře Michaela Bílka. Od počátku ji učarovaly jemné struktury, s jejichž pomocí zobrazovala hlavně přírodní detaily – listy, škeble, odkvétající květiny apod. Zpočátku tak činila formou dřevorytu, posléze však převážil tisk z hloubky, především suchá jehla. Od prostého zobrazování přírodnin se brzy dostala k hlubšímu vidění přírody jako procesu, věčném koloběhu života. Vhled za bezprostředně vnímanou skutečnost ji přiblížil k pojetí Jiřího Johna, k jehož výrazu se přiklonila i po formální stránce. Od počátku osmdesátých let však tato východiska překonává a vydává se za vlastním výrazem. Ostatně i pohled na přírodu se v té době mění. V Krušných horách, kde žije, začíná ekologická katastrofa nevídaných rozměrů, která nakonec zasáhne celé severočeské pohraničí. Obrovské plochy lesů umírají a mění se v holiny. Do popředí vystupují ekologické až existenciální otázky. Autorka reaguje cyklem Stromy, který se měl původně nazývat Osud lesa, a úvahy nad řádem světa ji nakonec dovedou až ke kosmologickým tématům (Bludná planeta, Exploze). Protikladem k tomu jsou zcela intimní a všední náměty jako např. střešní okno s kapkami deště. V těchto listech už uplatňuje možnosti perforace tiskové matrice, která se stává „poznávacím znakem“ její další tvorby. Zprvu jde o jednoduché provrtávané kruhové díry, později však o mnohem složitější profily. To, čeho lze dnes poměrně snadno dosáhnout řezáním laserem, vypilovává ručně s pečlivostí a trpělivostí šperkaře. Otvory vytvářející na otisku svítivé až třpytivě působící bílé plochy využívá k parafrázi přírodních jevů, jako jsou odlesky na vodní hladině, síťovina hmyzích křídel, ale také rozbité okno apod. Prosté náměty a přírodní detaily tímto způsobem poetizuje. Pozoruhodné je, že jemnou perforaci dokáže uplatnit stejně dobře v drobných grafikách a exlibris, tak i ve velkých formátech, aniž by tím ztrácely na monumentalitě. V následující tvůrčí fázi se opět od předmětnosti odklání, i když ji zcela nepouští, a výtvarné možnosti této techniky dává do služeb hlubšího významu – myšlenkám o lidské existenci a věčném boji vnímavé křehké duše s tvrdou realitou. Struktury převzaté původně z reálií tak postupně nabývají na mnohovýznamovosti. Ze zlomku hmyzího křídla se náhle stává lidský profil, jinde zase vidíme skrze pavučiny klidnou modravou dáli. Jako by autorka nejistotu a obavy z vývoje společnosti kompenzovala jasným řádem svých grafik.
V letech 1970–75 vyučovala na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Spolupracovala se Spolkem bibliofilů.
