MARIJA NEKOLOVÁ
* 3. 6. 1930, Slavonsky Brod, Jugoslávie; † 21. 7. 2020, Liberec
Grafička a malířka
1946–1950 Státní grafická škola, tzv. Hollarka
1951–1958 – Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (Antonín Strnadel)
Dílo Mariji Nekolové se může rozdělit na dvě základní části – ranou tvorbu zaměřenou na portréty a figurální kompozice trvající do 70. let a dílo pozdější, v němž se snažila o abstrahované zachycení přírodních zákoutí, zejména Jizerských a Lužických hor, ale také motivů z jejích cest na Slovensko a později např. do Norska a Španělska. Marija Nekolová sice trvale žila v Praze, ale od konce druhé světové války do začátku 90. let zajížděla velmi často a ráda na chalupu v Polesí u Rynoltic a od roku 1992 trvale žila v Křižanech – Žibřidicích.
Marija Nekolová strávila téměř celá kritická 50. léta na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Mezi její vrstevníky patřili např. Stanislav Kolíbal nebo Alena Kučerová, se kterou se přátelila. Kdo na ni měl ale největší vliv, byl její spolužák ze střední školy a blízký přítel Vladimír Boudník (1924–1968), i když ona sama měla jiné výtvarné směřování než on. V podstatě tendenčně se věnovala portrétní tvorbě a figurálním kompozicím. Zásadní je ale to, že ji po celá 50. léta provází téma Romů. Zpracování tématu vyvrcholilo její diplomovou prací Na zem mne matka porodila v roce 1958 a ilustracemi knihy zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové Cikánské písně z roku 1960.
V první polovině 60. let trávila hodně času na jižní Moravě a na Slovensku u slepých ramen Dunaje. Okouzloval ji život a tvarová elegance vodních a bahenních ptáků. Přivezla si ze svých cest fascinaci tělem volavky, které manicky zpracovávala na hranici abstrakce. Cítíme její touhu opustit oblast, kterou dokonale ovládala, což byla realistická kresba, a posunout se někam dál. Její vášeň pro ptactvo vygradovalo v nápad ujmout se vzácné a chráněné volavky červené a chovat ji místo domácího mazlíčka. Volavka s ní žila v jedné domácnosti (kuchyni) celých sedm let.
V 70. letech se léčila z depresí, byl jí vyměřen invalidní důchod a její finanční situace se stala velmi špatnou. V závěru 70. let se přimkla ještě více k přírodě. Hledala si svůj nový osobitý styl. Svoje zážitky zpracovávala prostřednictvím barevných až surreálných kompozic. Většinou v nich ale při pečlivějším pohledu odhalíme symetrickou kompozici odkazující ke tvaru lidského, většinou ženského, těla. Její kvaše z počátku 80. let patří k vrcholu tohoto pozdního tvůrčího období.
V této době nejvíce experimentovala s výtvarnými technikami od monotypů, frotáží až po kaňkáže. Nejoblíbenější a nejdostupnější technikou se pro ni ale stal barevný pastel. Je také autorkou dlouhé řady ex-libris. Od roku 2002 kvůli ubývajícím silám tvořila jen sporadicky.
Markéta Kroupová, Oblastní galerie Liberec
