JIŘÍ SEIFERT
* 5. září 1932 Praha, † 25. července 1999 Řevnice
sochař, medailér, restaurátor, kreslíř, grafik, pedagog
1947–1951 Střední uměleckoprůmyslová škola, Jablonec nad Nisou (V. Vorlíček, V. Pokorný)
1952–1958 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (B. Stefan)
sochař, medailér, restaurátor, kreslíř, grafik, pedagog
1947–1951 Střední uměleckoprůmyslová škola, Jablonec nad Nisou (V. Vorlíček, V. Pokorný)
1952–1958 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (B. Stefan)
Od dětství žil s rodiči v Turnově. Lezení po skalách a s tím spojená přímá haptická zkušenost s pískovcem se později promítla i do jeho tvorby. Seifertovy plastiky jakoby přímo vybízely k dotyku a pohlazení. Základy kamenického řemesla však získal až v prvním ročníku UMPRUM na prázdninové praxi u kameníka Otakara Velinského. Po absolvování vysoké školy se stěhuje do Liberce a svůj další život profesní i rodinný spojuje s historičkou umění Hanou Koreckou, provdanou Seifertovou, která se v prosinci 1958 stala ředitelkou Oblastní galerie v Liberci. Za svého působení ji pozdvihla mezi přední galerie v republice. Manželé Seifertovi stáli spolu s dalšími spolupracovníky za realizacemi několika významných sochařských výstav posouvajících možnosti té doby. První celostátní přehlídky aktuálních tendencí s názvem Socha 64 se třemi pískovcovými plastikami zúčastnil i Jiří Seifert. Následovalo Rakouské sochařství (1965), Slovenská socha (1966) a dnes už legendární výstava Socha a město (1969) rovněž se Seifertovou účastí. Můžeme jen litovat, že jeho Morový sloup osazený na náměstí Českých bratří nezůstal mezi těmi, které v Liberci zůstaly (nyní je v Chebu). Jiří Seifert tak měl kontakty s vývojem umělecké scény takříkajíc z první ruky. Hned po příchodu do Liberce se stal členem Skupiny 7, s níž pak v letech 1959–68 vystavoval. Během šedesátých let si poměrně brzy našel vlastní styl, jehož základní principy už neopustil, jen je precizoval. Charakterizuje je neobyčejná jemnost až něžnost, která v kontrastu s těžkým kamenem vytváří neobvyklé napětí. Plastiky jsou v celkovém tvaru hutné, skoro v nich rozeznáváme původní bloky kamene, jejichž tvary nedokáže jemná modelace povrchu zcela potlačit. Sám autor k tomu poznamenává: Považuji svou práci za určitý druh soužití. Žiji se ženou a dcerou, ale nikdy jsem neměl touhu je ovládat. Tím, že ke kameni přistupuji podobným způsobem, otvírám mu – ve spolupráci s ním – jiný život, než by třeba prožil. Čím více bych materiál nutil k tomu, aby mne poslouchal, tím více bych se mu vzdaloval. Takovému přístupu přesně odpovídá modelace jemnými zásahy do povrchu, která ctí původní hmotu. Napětí mezi hladkým povrchem a vlomení se do něj různými vrypy a úžlabími je někdy až magické. Naopak často používaná kanelura působí příjemně a rytmicky, je elegantní a vznosná. V některých realizacích se stává hlavním formotvorným prostředkem. Měkkost tvarů někdy přímo souzní se samotným námětem. Jako příklad můžeme jmenovat plastiky Polštář nebo Cumel i křehké sochy inspirované ženským tělem (Kanelka, Záda aj.). Seifert dokáže jít až na samé meze možností materiálu, když vytváří subtilní stély a dlouhé křehké liniovité tvary.
V roce 1970 dosáhli normalizátoři odchodu Hany Seifertové z Oblastní galerie a rozpustili i Československý svaz výtvarných umělců, jehož libereckou pobočku zastupoval Jiří Seifert. Manželé se proto přestěhovali do Řevnice. Změna bydliště se promítla i do používaných sochařských materiálů. Zatímco v Liberci to byl hlavně pískovec a dřevo, v údolí Berounky ho vystřídaly mramor a opuka. V medailérské tvorbě jím zůstala břidlice. Jiří Seifert pokračoval kontinuálně ve své tvorbě, ale zprvu jen v ústraní. Samostatnou výstavu měl po dlouhé době až roku 1980 v Makromolekulárním ústavu v Praze. Jako mnohé další sochaře ho v této době živilo také restaurování. Po listopadu 1989 se dva roky věnoval práci v nově ustavené Unii výtvarných umělců, kde zastával post místopředsedy.
Jiří Seifert má v Liberci několik realizací: Stéla III na Králově Háji v parku u Školní ulice (1965), reliéfy památníku bojišť druhé světové války u ruprechtického hřbitova (původně před dolními kasárnami, 1966), Prostor k poctě architekta Adolfa Loose (1981) před budovou Technické univerzity (původně Stavoprojekt, nyní odstraněno).
V roce 1970 dosáhli normalizátoři odchodu Hany Seifertové z Oblastní galerie a rozpustili i Československý svaz výtvarných umělců, jehož libereckou pobočku zastupoval Jiří Seifert. Manželé se proto přestěhovali do Řevnice. Změna bydliště se promítla i do používaných sochařských materiálů. Zatímco v Liberci to byl hlavně pískovec a dřevo, v údolí Berounky ho vystřídaly mramor a opuka. V medailérské tvorbě jím zůstala břidlice. Jiří Seifert pokračoval kontinuálně ve své tvorbě, ale zprvu jen v ústraní. Samostatnou výstavu měl po dlouhé době až roku 1980 v Makromolekulárním ústavu v Praze. Jako mnohé další sochaře ho v této době živilo také restaurování. Po listopadu 1989 se dva roky věnoval práci v nově ustavené Unii výtvarných umělců, kde zastával post místopředsedy.
Jiří Seifert má v Liberci několik realizací: Stéla III na Králově Háji v parku u Školní ulice (1965), reliéfy památníku bojišť druhé světové války u ruprechtického hřbitova (původně před dolními kasárnami, 1966), Prostor k poctě architekta Adolfa Loose (1981) před budovou Technické univerzity (původně Stavoprojekt, nyní odstraněno).
Jří Seifert: Černý kámen I