JIŘÍ SEIFERT

* 5. září 1932 Praha, † 25. července 1999 Řevnice
sochař, medailér, restaurátor, kreslíř, grafik, pedagog
1947–1951 Střední uměleckoprůmyslová škola, Jablonec nad Nisou (V. Vorlíček, V. Pokorný)
1952–1958 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (B. Stefan)
 
Od dětství žil s rodiči v Turnově. Lezení po skalách a s tím spojená přímá haptická zkušenost s pískovcem se později promítla i do jeho tvorby. Seifertovy plastiky jakoby přímo vybízely k dotyku a pohlazení. Základy kamenického řemesla však získal až v prvním ročníku UMPRUM na prázdninové praxi u kameníka Otakara Velinského. Po absolvování vysoké školy se stěhuje do Liberce a svůj další život profesní i rodinný spojuje s historičkou umění Hanou Koreckou, provdanou Seifertovou, která se v prosinci 1958 stala ředitelkou Oblastní galerie v Liberci. Za svého působení ji pozdvihla mezi přední galerie v republice. Manželé Seifertovi stáli spolu s dalšími spolupracovníky za realizacemi několika významných sochařských výstav posouvajících možnosti té doby. První celostátní přehlídky aktuálních tendencí s názvem Socha 64 se třemi pískovcovými plastikami zúčastnil i Jiří Seifert. Následovalo Rakouské sochařství (1965), Slovenská socha (1966) a dnes už legendární výstava Socha a město (1969) rovněž se Seifertovou účastí. Můžeme jen litovat, že jeho Morový sloup osazený na náměstí Českých bratří nezůstal mezi těmi, které v Liberci zůstaly (nyní je v Chebu). Jiří Seifert tak měl kontakty s vývojem umělecké scény takříkajíc z první ruky. Hned po příchodu do Liberce se stal členem Skupiny 7, s níž pak v letech 1959–68 vystavoval. Během šedesátých let si poměrně brzy našel vlastní styl, jehož základní principy už neopustil, jen je precizoval. Charakterizuje je neobyčejná jemnost až něžnost, která v kontrastu s těžkým kamenem vytváří neobvyklé napětí. Plastiky jsou v celkovém tvaru hutné, skoro v nich rozeznáváme původní bloky kamene, jejichž tvary nedokáže jemná modelace povrchu zcela potlačit. Sám autor k tomu poznamenává: Považuji svou práci za určitý druh soužití. Žiji se ženou a dcerou, ale nikdy jsem neměl touhu je ovládat. Tím, že ke kameni přistupuji podobným způsobem, otvírám mu – ve spolupráci s ním – jiný život, než by třeba prožil. Čím více bych materiál nutil k tomu, aby mne poslouchal, tím více bych se mu vzdaloval. Takovému přístupu přesně odpovídá modelace jemnými zásahy do povrchu, která ctí původní hmotu. Napětí mezi hladkým povrchem a vlomení se do něj různými vrypy a úžlabími je někdy až magické. Naopak často používaná kanelura působí příjemně a rytmicky, je elegantní a vznosná. V některých realizacích se stává hlavním formotvorným prostředkem. Měkkost tvarů někdy přímo souzní se samotným námětem. Jako příklad můžeme jmenovat plastiky Polštář nebo Cumel i křehké sochy inspirované ženským tělem (Kanelka, Záda aj.). Seifert dokáže jít až na samé meze možností materiálu, když vytváří subtilní stély a dlouhé křehké liniovité tvary.
V roce 1970 dosáhli normalizátoři odchodu Hany Seifertové z Oblastní galerie a rozpustili i Československý svaz výtvarných umělců, jehož libereckou pobočku zastupoval Jiří Seifert. Manželé se proto přestěhovali do Řevnice. Změna bydliště se promítla i do používaných sochařských materiálů. Zatímco v Liberci to byl hlavně pískovec a dřevo, v údolí Berounky ho vystřídaly mramor a opuka. V medailérské tvorbě jím zůstala břidlice. Jiří Seifert pokračoval kontinuálně ve své tvorbě, ale zprvu jen v ústraní. Samostatnou výstavu měl po dlouhé době až roku 1980 v Makromolekulárním ústavu v Praze. Jako mnohé další sochaře ho v této době živilo také restaurování. Po listopadu 1989 se dva roky věnoval práci v nově ustavené Unii výtvarných umělců, kde zastával post místopředsedy.
Jiří Seifert má v Liberci několik realizací: Stéla III na Králově Háji v parku u Školní ulice (1965), reliéfy památníku bojišť druhé světové války u ruprechtického hřbitova (původně před dolními kasárnami, 1966), Prostor k poctě architekta Adolfa Loose (1981) před budovou Technické univerzity (původně Stavoprojekt, nyní odstraněno).
Jří Seifert: Černý kámen I