Alex Beran
(*22. 7. 1923 Liberec, † 27. 5. 2019 Liberec)
Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor
1939–1944 Škola umění ve Zlíně (E. Milén, J. Sládek)
Alex Beran je synem významného libereckého malíře a grafika Jaro Berana, v jehož dílně začínal s prvními výtvarnými pokusy. Jeho mládí a umělecké začátky ovšem poznamenala druhá světová válka. Obsazení pohraničí hitlerovským Německem přimělo rodinu k přesídlení do Nymburka, odkud pocházela Beranova matka. Po absolvování kvinty na gymnáziu odešel za uměleckým vzděláním do Zlína. Dusná atmosféra válečných let dala vzniknout kolekci obrazů s lidmi se zafačovanými hlavami bloudícími v kulisách ostnatých drátů a symbolů zničené civilizace. Paradoxem zůstává, že právě tyto mladické výtvory dosáhly zpětně asi největšího ocenění v oficiální uměnovědě. Objevily se v Dějinách českého výtvarného umění (2005), na výstavě Konec avantgardy? v Galerii hlavního města Prahy (2011) i v první stálé expozici Oblastní galerie v nových prostorách zrekonstruovaných městských lázní.
Na tuto tvorbu ale Alex Beran po návratu do Liberce nenavázal. Padesátá léta jsou pro něj především hledáním osobitého malířského stylu v pro umělce velmi složité a těžké době. Podobně jako jeho další vrstevníci (P. Šulc, J. Solovjevová ad.) nachází skulinu mezi oficiálně proklamovaným socialistickým realismem a evropskou modernou ve výrazu, který by se dal nazvat robustním realismem. Pádnými tahy zachycuje obyčejné lidi, ať to jsou jizerskohorští dřevaři při práci nebo výjevy ze všedních chvil rodinného života. Vedle portrétů vznikají i obrazy s námětem libereckých městských zákoutí vyznačující se často silnou obrysovou linií a zjednodušením tvarů.
Předválečný skaut Alex Beran měl vždy blízko k přírodě. Nejčastěji trempoval po Jizerských horách, a tak vznikla rodinná táborová osada White Bat (Bílý netopýr). Po odchodu dcery Kateřiny na studia se toulal po lesích již sám jako jizerskohorský poustevník, jak se charakterizuje ve své monografii vydané v roce 2008. Intenzívní prožitky horské krajiny nemohly zůstat bez vlivu na jeho tvorbu. V šedesátých letech tak začíná krystalizovat jeho osobitý malířský projev. Téma, kterým se zabýval, by dalo shrnout pod pojem architektura lesa. A je to les typicky jizerskohorský, kde mají vedle stromů stejně velký význam také balvany a bystré stružky potoků, vše ve vzájemném propojení. Mezi svislicemi kmenů hledajícími si cestu ke světlu mezi žulovými bloky skáče z kamene na kámen potok, obvykle jediná kontrastní barva k jinak tlumeným valérům lesního interiéru. Řazení stromů je také námětem několika asambláží složených z hůlek a různých kousků polychromovaného dřeva. Motiv lesa ale Beran postupně zpracovává stále abstraktnějšími způsoby, takže nakonec zůstává jen jeho rytmus a celková nálada.
Od poloviny osmdesátých let se datuje dlouhá řada kreseb a grafik se zmnoženými detailními tvary, ke kterým ho přivedl zvláštní přírodní úkaz, když v náplavu přehrady na Černé Nise spatřil neobvyklé seskupení drobných odštěpků dřeva, jaké zde předtím ani potom už neviděl. Tuto fázi tvorby bychom mohli nazvat jakýmsi elementarismem. Projevil se zejména v pracích na papíře, které se po ztrátě ateliéru staly těžištěm Beranovy tvorby. Jiným inspiračním zdrojem mu byla hlavně v posledních dvou dekádách života hudba a literatura, především poezie.
Šíře umělcova záběru je obdivuhodná. Vedle volných kompozic jsou to plakáty, ilustrace, ex librisy a v 60. letech i realizace v architektuře. Ač se sám vzhledem mnohotvárnosti své tvorby odmítal nazývat malířem Jizerských hor, vystihl podstatu toho kousku světa jako nikdo jiný.
Foto Kateřina Tomanová