JOSEF JÍRA

(* 11. 10. 1929 Turnov, † 15. 6. 2005 Turnov)
Malíř, grafik, ilustrátor, organizátor kulturního a výtvarného dění
1946–1952 Akademie výtvarných umění v Praze (Karel Minář, Miloslav Holý, Otakar Nejedlý, Vlastimil Rada)

Josef Jíra byl především malířem, hluboce ukotveným ve svém rodném kraji, básníkem Podkrkonoší, který celý život přijímal impulzy z krajiny svého dětství. Tvorba málokterého umělce se vyznačuje tak silným autobiografickým charakterem jako právě tvorba Josefa Jíry. Umělec však maluje zejména vnitřní, zvláštně potemnělou atmosféru této krajiny, poznamenanou severským duchem melancholie, smutku a křesťanských mystérií. Důležitou součástí krajiny jsou lidé a jejich osudy, ve výsledku se prolínají prvky přírody blízké i vzdálené, život člověka i zvířete. Spjatost s regionem se však právě u Josefa Jíry vzácně snoubí s celostátním významem. Jeho styl a umělecké výrazové prostředky jej čím dále čím více vřazují mezi výrazné výtvarné fenomény druhé poloviny 20. století.

Celoživotní inspirací Josefa Jíry byly rovněž četné cesty do zahraničí, ale i poezie a kontrasty velkoměsta, a zejména imaginace divadelního, filmového, literárního a hudebního světa, z něhož pocházela řada umělcových přátel. Od sedmdesátých let se do centra umělcova zájmu dostává také portrét, který v těch nejlepších dílech dosahuje hloubky velkých mistrů portrétního umění. Josef Jíra maluje většinou své blízké přátele, důvěrné známé a členy své rodiny. Nezobrazuje vnější stránku člověka, ale expresivně zjevuje jeho osobnost.

Josef Jíra byl umělec čerpající z protikladů. Protiklady vesnice a velkoměsta, rodného kraje a zahraničních destinací, dramatičnosti a hlubokého lyrismu, tragédie a frašky, fantazie a realismu, pokleslosti a morality, autobiografie a podobenství současného světa, osobního a všelidského, často zpracovával pomocí výtvarných kontrastů. Téměř celou jeho tvorbou prochází kontrast těžkých nánosů pastózní barvy a lehké kresby, v pozdějším období tvorby také kontrast malby, kresby, rukopisných textů a kolážově vkládaných materiálů.

Vedle malby se Josef Jíra věnoval grafice (zejména technice monotypu a suché jehly), dále vitráži, malbě na skle, ilustracím pro dospělé i pro děti a okrajově také mozaice a artprotisu.

Josef Jíra měl během života přibližně 50 samostatných výstav, zúčastnil se řady výstav skupinových. Je zastoupen téměř ve všech českých galeriích včetně Národní galerie v Praze a Moravské galerie v Brně, v dalších uměleckých institucích i v mnoha soukromých sbírkách.

Josef Jíra vystudoval v letech 1946–1952 Akademii výtvarných umění v Praze. Postupně prošel ateliéry Karla Mináře, Miloslava Holého, Otakara Nejedlého a Vlastimila Rady. V roce 1955 obdržel za obraz Komedianti roční stipendium (obraz je v Puškinově muzeu v Moskvě). V roce 1957 získal ateliér na Letné, spoluzaložil skupinu M 57 (Makarská) a zúčastnil se všech jejích výstav. V roce 1959 vystavoval na Bienále mladých umělců v Paříži, větší soubor obrazů představil na Bienále v Săo Paulu v roce 1963. První větší samostatnou výstavu měl v roce 1965 v Nové síni v Praze. V roce 1968 ukončil aspiranturu na AVU v Praze a v galeriích v Liberci a Olomouci prezentoval, spolu s Jiřím Seifertem a Vladimírem Komárkem, své obrazy, monotypy a malby na skle. Ve stejné době se aktivně účastnil organizování svazového života, například se zasazoval o vznik svobodné skupinové výstavy salonního typu. Na II. Pražském salonu v roce 1969 obdržel 1. cenu za malbu a na výstavě Nové figurace vystavil svá díla. Závislost na alkoholu se rozhodl v roce 1970 vyřešit absolvováním léčby v pražské nemocnici U Apolináře.

Po zákazu skupiny M 57 si malíř předsevzal věnovat svůj organizační talent Malé Skále. Inicioval vznik tzv. Maloskalského kulturního léta, kde byly každoročně poloilegálně organizovány výstavy a koncerty. V roce 1973 vytvořil návrh vitráže pro hotel Intercontinental (s architektem F. Cubrem). Úraz ve stejném roce jej přivedl k malbě portrétů. Po několikaleté odmlce mohl od roku 1976 opět pravidelně vystavovat. V roce 1978 dokončil obrazy pro Československé velvyslanectví v Tokiu (s architektem J. Loudou) a byl zastoupen na výstavě současné české malby v Padově. V roce 1982 ilustroval trilogii Bohumila Hrabala Městečko u vody (čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knihu) a získal nový ateliér v Panské ulici v Praze, který se stal útočištěm řady umělců, kteří byli tzv. „na indexu“. V roce 1983 vystavoval v Paříži, Bratislavě a Plzni. Cesta do pravoslavných klášterů Gruzie a Arménie o rok později jej inspirovala k nové technice asambláže, v níž používal hlavně dřevo a plech. Roku 1985 vystavoval na Art 16´85 v Basileji. V roce 1986 vytvořil obraz pro oddací síň v Hrádku nad Nisou (s architektem P. Švancarem) a obrazovou kompozici Strom života pro Karlovy Vary. V roce 1987 kriticky vystoupil proti poměrům ve Svazu českých výtvarných umělců. V roce 1989 se připojil k iniciativě za propuštění Václava Havla a dalších nespravedlivě vězněných a obdržel ocenění za ilustrace ke knize Golet v údolí. Po 17. listopadu pracoval v akčním výboru Svazu a později vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes.

V roce 1990 vystavil v Oblastní galerii Liberec všechny složky své dosavadní tvorby, včetně vitráží, měl samostatnou výstavu v pražském Mánesu a zúčastnil se společné výstavy k poctě Jindřicha Chalupeckého v Městské knihovně v Praze. V roce 1992 mu vyšla první monografie.

Na konci osmdesátých let spoluvytvořil na maloskalském Boučkově statku místopisnou expozici o Malé Skále, již v roce 1992 doplnil o stálou expozici současných českých umělců. V roce 1993 navrhl pro pražské Divadlo Ta Fantastika scénografickou výpravu. Počáteční euforii ze svobody a pádu starého režimu vystřídalo vystřízlivění, a to v okamžiku, kdy si Josef Jíra uvědomil, že jeho pozice tolerovaného rebela zdaleka nemůže konkurovat pozicím umělců žijících za normalizace v undergroundu nebo těch, kteří se zabývají nejaktuálnějšími uměleckými trendy současnosti. Přes odliv zájmu o malbu jako takovou se ve své tvorbě dál věnoval asamblážím, grafikám i klasickým plátnům. V roce 1996 se na Malé Skále z jeho iniciativy opravila a otevřela kaple sv. Vavřince, k čemuž Josef Jíra přispěl vytvořením čtrnácti biblických zastavení Křížové cesty. V roce 1997 byl vydán výběr z jeho cestovních deníků s názvem Deníky malíře srdcem. Posledními velkými regionálními projekty Josefa Jíry byly Betlémy – větší pro Kryštofovo Údolí, menší pro Malou Skálu. Navzdory podlomenému zdraví uspořádal velkou výstavu v roce 2002 ve Strahovském klášteře, další dvě v roce 2004 v pražské Galerii Hollar a v Jičíně a připravil k vydání svou monografii.

Zuzana Štěpanovičová

Josef Jíra: Pstruzi