JIŘÍ NOVÁK
* 6. listopadu 1922, Přelouč, † 19. února 2010 Turnov
Sochař, restaurátor
1942–1945 Uměleckoprůmyslová škola v Praze (J. Lauda, J. Wagner)
1945–1949 Akademie výtvarného umění (K. Pokorný)
Jiří Novák se zapsal do dějin českého výtvarného umění hlavně jako průkopník kinetismu. Pokusy s pohyblivou plastikou spadají už do roku 1957, první mobil vytvořil v roce 1961. Stal se členem skupiny M57 (Makarská), se kterou pravidelně vystavoval. Při tvorbě mobilů uplatnil svůj výjimečný technický, chtělo by se říci až strojařský, um. Jako jeden z prvních používal jako materiál také laminát. Zúčastnil se dvou exteriérových přehlídek moderního sochařství v Liberci – Socha 64 a Socha a město 1969. Pro druhou vytvořil do parku u bývalého pavilonu Bytexu skupinu pěti vysokých laminátových stél s pohyblivým zakončením s názvem Motýlí křídla, které dodnes zdobí prostor u Masarykovy ulice. Podobný výtvarný princip užil i v dalších plastikách, ať v monumentálním měřítku pro veřejný prostor, nebo v komorních dílech, mezi něž patří i exponát Křídla v Severočeské sbírce, jedna ze studií pro exteriérovou plastiku v Praze-Jarově. V sousedním Jablonci nad Nisou realizoval v roce 1964 více než osmimetrový Větrný mobil před podnikem Bižuterie. Pro světovou výstavu Expo ’67 v Montrealu vytvořil čtyřmetrovou mobilní plastiku. Byl vybrán i do prezentace českého moderního umění v Paříži (1968) a zároveň se účastnil X. bienále v São Paulu. Dobře rozjetou uměleckou dráhu přerušila normalizace a jeho nechuť podílet se na práci prorežimně orientované výtvarné organizace, ze které odešel a nevrátil se do ní ani v osmdesátých letech (tehdy bylo podmínkou podepsat anticharttu). To mu na dvacet znemožnilo samostatně vystavovat. V té době se díky zavedené spolupráci s architekty rozvinula jeho spoluúčast na realizacích ve veřejném prostoru, kterých má za sebou na padesát. Vrátil se také k restaurování. Jen v Libereckém kraji sám provedl nebo se podílel na více než čtyřiceti opravách (např. mariánské sloupy v Semilech a Českém Dubu, Neptunova kašna v Liberci, kterou už ale nestačil dokončit, ad.). Vytvořil i několik kopií barokních plastik, především Braunova sousoší Sen sv. Luitgardy na Karlové mostě (1993–95). V našem kraji to byly sochy na mostě vedoucímu k hradu Valdštejn (1995–96), Jana Nepomuckého v Kryštofově Údolí (1998) nebo sv. Jiří před Kopicovým statkem (2002). Od roku 1972 začal jezdit do Hrubé Skály, kde si v roce 1990 zařídil ateliér a po patnácti letech se zde trvale usadil. Nedlouho po jeho skonu vyšla k retrospektivním výstavám v Klatovech, Litoměřicích a Chebu monografie Jiří Novák – V pohybu.
