JAROSLAV KLÁPŠTĚ

* 7, srpna 1923 Záhoří u Semil, † 23. září 1999 Praha
Malíř, grafik, ilustrátor
1945–1950 Vysoká škola uměleckoprůmyslová (František Tichý, Emil Filla)

Žil a tvořil v Turnově, Čikváskách a Praze. Rozhodnutí stát se malířem v něm začalo zrát po absolvování turnovského gymnázia (1942) a během následného totálního nasazení při opravách tunelů a železnic. Na dráze se seznámil s Bohumilem Hrabalem (1944). Po absolutoriu na VŠUP a vojenské službě žije střídavě v Turnově a na chalupě v Čikváskách. Byl členem tvůrčí skupiny Máj 57. V průběhu šedesátých let si vytváří osobitý malířský styl, který charakterizuje i celé jeho další dílo vzdor různým -ismům, jak je přinášela doba. Expresivní malba energicky vedenými tahy a redukce skutečnosti zůstanou už nadále jeho hlavními vyjadřovacími prostředky, ať se jedná o zátiší, krajinomalbu, portréty nebo složité figurální kompozice. Od začátku jsem tíhl k malbě strohé, takové, kde je vidět do ruky, kde o malíři vypovídá samotný tah štětcem, říká o sobě Jaroslav Klápště. Pro jeho dílo je charakteristické i používání fragmentace. Zejména v grafikách se často údy oddělují od lidského těla a vznáší se vedle postav jako samostatné nezávislé tvary. Jako by tím autor předznamenal svůj osud, když mu na turnovském nádraží vlak ujel nohu (1988). Pro tento způsob fragmentárního zpracování se dokonalou předlohou stal mizející Most, město, které muselo v polovině sedmdesátých let ustoupit těžbě uhlí. Takzvaná úkolová akce, která byla pro mnoho výtvarníků jen odbočkou, aby splnili povinný díl své „společenské angažovanosti“, se pro Klápštěho stala bytostným tématem. Vznikl rozsáhlý cyklus obrazů rozervaného města plného zpřevracených a zničených předmětů i stop po někdejší lidské přítomnosti a nakonec i pitoreskních postav. Patří už k té pokřivené době, že právě tyto obrazy, snad jediné, které se svrchovanou uměleckou hodnotou vypovídají o zkáze města, nebyly oficiálními orgány vždy vítány. Na „mostecký cyklus“ navázaly obrazy lidských mumrajů a propletenců později doplňované asamblážemi. Snad proto, že jsem takový díl času žil na vesnici skoro liduprázdné, dvojnásob dychtivě jsem sledoval lidské chumle ve veřejných prostorách – obvykle „pokleslé podoby“ – nádražní čekárny, peróny a výčepy, v nichž se odehrává bezděčné divadlo lidské každodennosti. Tato rozměrná plátna patří k vrcholu autorovy tvorby.

Paralelně s obrazy vznikaly i grafiky, především suché jehly, které jsou rovnocennou součástí Klápštěho díla. I zde si vytvořil osobitou stylizaci, která však nezapře východiska daná tvorbou jeho učitele Františka Tichého. Stejně jako u něj se vše odehrává v ploše bez klasické obrazové hloubky a bez pozadí. Výtvarné prostředky jsou v podstatě zredukovány na pouhou čáru. O to větší důraz je však kladen na její kvalitu. Nezastupitelnou roli hraje vysoký grádek (do stran vrypu vytlačený materiál), který v úžlabí zachycuje barvu, což se projevuje silnou sametovou linií. Je pozoruhodné, že přes velký odpor, který kov jehle klade, jsou čáry vedeny s velkou dynamikou a jistotou. Klápšťovy grafiky jsou sršaté, znepokojující a někdy až s groteskně nadsazené. Člen Sdružení českých grafiků Hollar.

Jaroslav Klápště ilustroval bibliofilská vydání předních českých autorů: J. Hora: Máchovské variace (1971), L. Kundera: Horaria (1982), J. Seifert: Pražský triptych (1983), V. Holan: Dvacet básní (1986), G. Trakl: Lidský žal (1987). V roce 1988 ilustroval výbor z díla Františka Halase.

V roce 1999 vyšla kniha Jaroslav Klápště malíř a grafik.